Vlečné z pohledu času
Vlečné z pohledu času
Do našich sedmých Českolipských aerovleků zbývá méně než 90 dnů. Moje dvě vlečné jsem začátkem zimy pečlivě prohlédl a snad jsou připraveny na novou sezónu – doufám, že mě zase nezahltí babišův sliz v palivu, a tak si snad i zavrčím…
Když koukám na své vlečné, uvědomuji si, jaký kus cesty jsem musel projít od doby, kdy nás v klubu přepadla myšlenka, že přeci makety větroňů a aerovleky je to nejhezčí (hned po svahovém létání nebo před svahem?).
Sám jsem začínal vlekat s Piperem J3(2800 mm) s motorem Titan 38 ccm. Mám ale spoustu známých, kteří dávno přede mnou vlekali i s 10 ccm motory, třeba starým osvědčeným Big Liftem… Než jsem měl vlastní vlečnou, učili jsme se lítat na vleku s takovými skvělými pohodáři, jako Tomáš F. či Vojta S. Dodnes mi jsou vzorem pohody při vlekání a lidským přístupem, když mi to zrovna tehdy nešlo podle představ…A dle mého názoru právě pohoda a vstřícnost dělá vlekaře VLEKAŘEM. Ale po pořádku.
Technika vlečných za tu dobu, kdy se věnuji vlekání, udělala nesmírný skok kupředu. Samozřejmě to souvisí především s rozvojem maket větroňů (to je na samostatné pojednání), ale i s dostupností technického vybavení modelů a skutečností, že je více a více „bláznů“, kteří do těchto hraček ukládají své těžce vydělané penízky.
Nesmírným krokem kupředu byl přechod vysílačů na 2,4 GHz, který znamenal skutečně osvobození od rušení, kontroly frekvencí, či jenom omezení počtu startů při stejném kanálu jako kolega. A tím i obecně vzrostla bezpečnost létání bez ohledu na značku RC soupravy.
Dalším v pořadí bych viděl dostupnost kvalitních tuzemských benzínových motorů (ZDZ, MVVS, ROTO, VALACH...), ale i cizích (DA, 3W…) a dnes i přehršel „číňanů“ (DLE, DLA, EME…) Dostupnost serv, zdrojů, ale i novinek jako gyra, telemetrie a podobně bereme dnes jako samozřejmost, ale před pár lety se nám o něčem takovém ani nesnilo…
Pokusím se ilustrovat pokrok aerovleků z mého pohledu vlekaře, ale i větroňáře, více méně samouka. Jak jsem psal výše, začínal jsem vlekat s klasikou – Piper J3 byl hodný, pomalý a jako můj první „velký“ benzíňák mi hodně odpustil. Byl to takový otloukánek, který mě postupně donutil k tomu, že jsem si musel uvědomit, že 7 kg model se nezastaví na fleku jako 2kg větroň, že létá dál a výš a byť se zdá, že pomalu, jeho rychlost se pohybuje mezi 45 až 120 km za hodinu. A že malá rychlost na přistání nevede vždy k dobrému přistání…Už tehdy jsem si to všechno vštípil do paměti a dodnes mě jímá hrůza z některých jedinců, kteří to při létání se svými modely nechtějí pochopit dodnes a zbytečně svou nekázní ohrožují ostatní.
Piper J3, rok 2004. 
Motor Titan 38 ccm. RC souprava Futaba FC 28, přijímač duální PCM, dvoje akumulátory. Serva převážně Hitec a Futaby silné mezi 3 – 8 kg/cm. Vybavení tedy poměrně slušné, z dnešního pohledu však srandovní. Přestože jsem uměl lítat (jak jsem si bláhově myslel), při prvním aerovleku jsem rozmetal kolegovi jeho větroně po vzletu na prvočinitele. Proč? Jen kvůli drobnosti – měli jsme krátkou posečenou dráhu a tak nás nenapadlo nic chytřejšího, než dát větroně do vysoké trávy – no a výsledek byl jasný, křídlo větroně v trávě, smyk, a než jsme našli vypínač lana, bylo vymalováno. Pak už jsme si všichni přemístili vypínače háčku skutečně tak, abychom byli schopni včas reagovat. Dnes snad to je už nepsaná norma, ale stále ještě občas vidím, že někteří si věří… Piper byl na začátek parádní vlečná, ale měl své limity, především byl pomalý a piloti rychlejších větroňů měli občas potíže. To vše bylo v době, kdy převažovaly větroně okolo tří metrů a Tomášův neúnavný Traktor s 80kou byl špica (záměrně pomíjím tlupu okolo Rudy Helmera, v té době ještě občas s námi létajícím). A ještě je třeba říci, byla to doba, kdy se nás sešlo patnáct dvacet a byla tam jedna, maximálně dvě vlečné, které to vše odvlekaly. Nastala-li technická chybička – jelo se domů. Dnes mnohdy pro vlečné není kam plivnout…
Ale byly to hezké doby - Jaroměř, Mýto, Podhořany…
A jak šel čas, přidávali se další a další. Významně do celého „aerovlekání“ dle mě zasáhla silná parta z Vlašimi a postupně se v této zemičce vyprofilovala poměrně slušná skupina aerovlekařských fandů.
A jak přibývalo lidí holdujících aerovlekům, modely větroňů nabývaly na rozpětí a hmotnosti, a vlečné nemohly zůstat pozadu. Vždyť známá poučka, že větší létá lépe, platí…
Piper Super CUB, rok 2009. 
Motor ZDZ80RV-J, RC souprava Futaba FX-30, přechod na 2,4 GHz. Dvoje lipolky, elektronický vypínač, rozvod 6V. Serva opět Hitec a Futaba, 8-18 kg/cm. Větší Piper odvlekal téměř vše, jeho skoro tisíc startů a přistání bylo víceméně pohodička. Ale větroně opět rostly a doby, kdy převažovaly třímetrové větroně, se změnila na dobu čtyřmetrovek. A pomalejší Piper opět narazil na svoje limity. Na druhou stranu, vleky s „větroněm dřevákem“ za zády, to byla klasika k nepřekonání.
Jodel Robin DR 250, rok 2012
Motor ZDZ 160. Robin prošel změnami v rozvodech elektřiny ze 6V na 7,4V a postupným osazením čidel telemetrie po mém přechodu na telemetrickou FX-32 v roce 2013. Serva opět získala na síle a v modelu jsou serva o tahu10 - 29 kg/cm. Robin byla moje reakce na stále hmotnější a větší větroně. 6 metrů rozpětí u větroňů není již vzácností, a stále roste. Sice tomu trochu učinila přítrž změna hmotnostního limitu pouze na 20 kg (když celá Evropa má 25 kg), ale nové materiály, profily a šikovné české ručičky se i při zvětšujícím se rozpětí do limitu vejdou. Ale velký a těžký Robin (těžký na moje ochabující svaly) a s tím související složitá přeprava mě dovedla k nové, menší vlečné.
MX–2, rok 2014
Motor ZDZ 90. Akrobat o rozpětí 2600mm splnil, co jsem od něho žádal. Relativně malá, rychlá vlečná, která se nemusí skoro řídit a přistává sama. RC souprava FX-32, rozvod 7,4V, kompletní rozvod S BUS, telemetrická měření teploty motoru atd. Výkonnost serv opět vyšší, díky tomu letadlo bez kompromisu dělá to, co má… A pro běžné vlekání naprosto stačí, limitem jsou větroně přes 17 kg.
Budoucnost ukáže, zda moje dokončovaná vlečná Viper SD-4 na motor DLE-112 byla ta správná volba. Hlavní změna je v tříkolém podvozku. Ale s ohledem na stále více hájené sysly na letištích to vidím …no snad přijde doba, kdy za několik mrtvých syslíků bude jako dříve poukaz na svezení ve větroni…
Dovolím si trochu obecných závěrů. Většina vlečných modelů jsou víceméně polomakety či makety skutečných letadel. Zbývající jsou účelovky typu Big Lift, Bivoj, Bidule… Zastavil bych se u Bivoje, který měl a má dle mého názoru velký vliv na dění na aerovlekařské scéně. Geniálně navržený, lehký, jednoduchý a nesmírně výkonný Co víc si přát, však také Bivojů stále přibývá. Ale ne vždy je třeba být nahoře za 5 vteřin a jsou i tací, kteří rádi za vlečnou bojují o každý výškový metr. Můžu obojí a vždy je to zážitek…
Malinko jsem se snažil nastínit, jaké pudy mě popohánějí do fantastické party okolo aerovleků a vyložit můj skrovný náhled na mnou používanou techniku.
A už se zase těším na všechny ty Bidule, BlueBirdy, Pipery, Extry, Pilatuse a jiné a jiné. A snad i někdo přispěje se svou troškou do mlýna - obzvlášť když vím, že pár nových vlečných se na tuto sezónu již chystá. A těším se i na sluníčko, ale především na bezvadné kamarády s kniplem v ruce a úsměvem na rtech…
Tak to viděl RogerS ze severní výspy v lednu 2017